Blog Spolu Světem

Z Ústí nad Orlicí do Pekingu po železných nitkách (2/2)

Po pěti dnech strávených na Bajkale se těším na další dobrodružství. Čeká mě 40 hodin ve vlaku z Irkutska do Ulánbátaru. Po několika hodinách uhýbáme z Transsibiřské magistrály směrem na jih a krajina se rychle mění z neprostupných lesů na nekonečné stepy.

Vzdušnou čarou to není do hlavního města Mongolska daleko, ale jedeme rychlostí pouťového vlaku. Osm hodin strávených na hraničním přechodu rychlosti také nepřidá. Po překročení hranic jsem mile překvapen cenovou hladinou v Mongolsku. Je to jednoznačně nejlevnější země, jakou jsem kdy navštívil. Ještě na hranicích nakoupím v místním marketu a se spolucestujícími z kupé si uděláme malou oslavu.

Třetí den ráno stojím na peronu a koukám na velký nápis Улаанбаатар. Díky tomu, že se Mongolsko stalo druhou komunistickou zemí na světě, používají jako písmo azbuku. Alespoň si všechno přečtu 😊. Najdu si pěkný guesthouse v ceně pár desítek korun a vyrážím na čínskou ambasádu. Musím totiž získat čínské vízum, které mi v České republice odmítli dát. Zde jde naštěstí vše hladce, za týden se můžu stavit pro pas a pokračovat v cestě. Ve městě strávím tři dny a mám tedy dostatek času poznat ho do hloubky. Komunisté se sice zasloužili o to, že většina náboženských památek byla zničena, přesto je zde mnoho zajímavých míst a tak se rozhodně nenudím. Největší zážitek mám z neustálých návštěv restaurací a stánků s jídlem. Jeho cena je opravdu velice nízká, tak si dopřávám ve velkém místní speciality. Musím se kvůli tomu naučit jíst hůlkami, ale po pár porcích už to zvládám docela obstojně. V Mongolsku chci navštívit alespoň jeden národní park. Vybírám si Gorkhi-Terelj, který je pouze necelé dvě hodiny od hlavního města. Hledání autobusu je docela dobrodružství, anglicky zde neumí skoro nikdo, naštěstí starší generace mluví obstojně rusky. Ubytuji se u rodiny v jurtě za sedm dolarů s plnou penzí a strávím s nimi čtyři dny. Každý den vyrážím na výlety do překrásné přírody. Nekonečné dálky naprosto bez lidí. S rodinou si sice moc nepopovídám, ale večery trávíme společně. Když opravdu chcete, tak se domluvíte s kýmkoli. Starali se o mě královsky a úžasně jsem si u nich odpočinul. Buddhistická kultura opravdu uklidňuje a dodává energii. Poslední den se dlouze loučíme a já se musím vydat zpátky do Ulánbátaru pro pas a pak mě čeká další cesta vlakem na čínské hranice. To ještě netuším, že to bude jedna z nejkrásnějších cest vlakem.

Už na nástupišti, když vidím vlak s 26 vagony, se mi zatají dech. Tak dlouhý vlak jsem nikdy neviděl. Kupé sdílím s mongolskou rodinkou a obchodníkem s obuví, který neustále pendluje mezi Mongolskem a Čínou. Perfektně ovládá ruštinu, takže si celou dobu povídáme. Při pohledu z okénka se nemůžu vynadívat na nekonečnou step. Jelikož jedeme max. 50 km / hod, mám dostatek času na vstřebávání té krásy. Jelikož jsem asi jediný běloch ve vagonu, koná se na moji počest malá party. Vystřídá se u nás snad 20 cestujících, a tak jsem rád, když pozdě v noci konečně zalehnu.

Vlak na hranicích končí, protože Čína má jiný rozchod kolejí, takže celý vlak přechází hranici pěšky. Na Číně se mi líbí, že má vše dokonale zorganizované, takže přechod tisíců lidí probíhá celkem svižně. Ještě ráno tedy stojíme s mým novým kamarádem z kupé v Erlianu, rušném hraničním přechodu v Číně. Prašné cesty se změnily na ten nejkvalitnější asfalt a malé obchůdky na obchodní domy. Právě jsme se posunuli o 50 let vpřed. Můj průvodce mě zve na oběd a u svých známých na obří tržnici mi mění peníze za velmi výhodný kurz. Můj plán byl pokračovat vlakem, ale u výborného oběda je mi tato myšlenka rozmluvena. Vlak prý jede pomalu, a ještě se musí přestupovat. Dám tedy na doporučení a odpoledne strávím procházkou po městě. Náš autobus do Pekingu má pořadové číslo 107. Už chápu, jak se všichni Číňané do autobusů vejdou. Ještě větší překvapení mě čeká po nástupu do autobusu. Nemá totiž sedadla, nýbrž pohodlné postele. Navíc mám VIP místo přímo na řidičem, a tak mám parádní výhled.

Brzy ráno jsem v Pekingu se skvělým pocitem, že jsem dosáhl hlavního města Číny cestou po zemi. Sice to nebylo 100% vlakem, ale cesta luxusním spacím autobusem za to určitě stála.

Čína mě naprosto uchvátila. Je to země, kterou by měl každý cestovatel určitě navštívit. O jejich krásách a chutích ale až někdy příště. Každopádně už tady jsem si splnil svůj velký sen. Dojet vlakem do Číny.

Přeji vám hezké dny a těším se na další cestovatelské setkání na stránkách Koridoru.

Ladislav Kalous

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *